Česko-Slovensko-Rakouské

Kontaktforum

Tisk

Zde najdete články o našem spolku a našich aktivitách, tak jak vyšly v různých mediích.
Září 2010 – Xantypa
TŘI HVĚZDY OZÁŘILY JEVIŠTĚ ČESKÉ ŠKOLY.
Jan Tříska, Jan Kačer a Jan Hrušínský – tyto tři hvězdy českého kina a divadla přijely zahrát nadšenému publiku divadelní hru francouzské autorky Yasminy Reza „Kumšt“. Jak nám prozradil Jan Hrušínský po představení cestou do příjemné italské restaurace, už se sem těšil.
Na pozvání Kontaktfora, které bylo i tentokrát zodpovědné za organizaci představení, měl již jednou příležitost poznat zdejší publikum – v jedné z rolí ve hře „Petrolejové lampy“. A „naše“ publikum je zřejmě pro herce opravdu příjemné, protože tuto chválu jsme slyšeli již několikrát. Takže chválu předáváme dál…
Publikum to ovšem mělo v divadle na „Kumštu“ lehké. Pánové Tříska, Kačer a Hrušínský alias Marek, Boris a Ivan předvádějí od první minuty na divadelních prknech nevídaný herecký koncert v rámci inteligentní, někdy veselé, kritické, někdy směšné a někdy až smutné hry.
V případě „Kumštu“ se jedná o třetí hru z pera francouzské autorky, dcery maďarské matky a íránského otce. „Kumšt“ obdržel celou řadu významných divadelních cen, mezi nimi „Tony Award“ a cenu Laurence Oliviera, a byl přeložen do 40 jazyků.
Téma hry Kumšt je vděčné a stále aktuální – mezilidské vztahy. Málokdo se totiž ve svém životě nesetkal s tím, co Yasmina Reza popsala – totiž že i silné přátelství může rozbít zprvu obyčejná výměna názorů na jeden obraz.
Děj sleduje tři nerozlučné kamarády, které debata o současném umění, vyvolaná minimalistickým obrazem tvořeným bílými proužky na bílém pozadí, jež jeden z nich koupil, dovede až k životně důležitému sporu.
Autorka Yasmine Reza nás nechává s ironickým nadhledem sledovat uzavřenou pánskou společnost, která se stala jediným pevným bodem v životě tří kamarádů. S chutí se pouští do kritiky různých mód a floskulí, usídlenych mezi psychoanalýzou a dekonstruktivismem.
Sedmdesátiletý Jan Tříska navštěvuje kvůli „Kumštu“ a také hře Václava Havla „Odcházení“ vždy na delší dobu Prahu. Jinak žije v Los Angeles. V rozhovoru s „Dnes“ se rozpovídal: „Kumšt je hra nejenom o mužích. Je také o ženách, matkách a milenkách. I když se žádná žena na jevišti neobjeví, jejich přítomnost je stále hmatatelná v jedovatých mužských rozhovorech.“ Je rád, že souhra tří Janů – jeho, Hrušínského a Kačera – se projevuje nejen na jevišti.
O této souhře se přesvědčilo i publikum v nabitém divadelním sále a odměnilo herce už tradičními „standing ovations“.. Hru režíroval známý filmový režisér Jan Hřebejk, autor tak úspěšných filmů jako „Musíme si pomáhat“ nebo „Pelíšky“. Pro diváky zajímavé může být porovnání s představením „Kunst“ Vídeňského Burtheateru, kde hlavní role hrají známí herci Peter Simonischek, a Udo Samel.
Napsala Zuzana Brejchová

2011 – „Vídeňské svobodné listy“
MARTA KUBIŠOVÁ NÁS POCTILA KONCERTEM
Dvacetiminutová přestávka dělila koncert Marty Kubišové ve Vídni. Zatímco my si můžeme zpříjemnit čekání skleničkou vína nebo chlebíčkem, přestávka v životě Marty Kubišové trvala téměř dvacet let a „zpříjemňovala“ ji StB.
Přesto se o tomto přelomu paní Kubišová zmiňuje jen tak en passant: Písničky z mé první kariéry, písničky z mé druhé kariéry…
A na četné žádosti z publika zazpívala i píseň, která tu první kariéru zakončila nejen tečkou, ale vykřičníkem: Modlitba pro Martu.
Až do roku 1970 byla Marta Kubišová stálicí na popovém nebi a nejlepši autoři pro ni psali a skládali. Přestože kariéra trvala pouze pět let, Marta Kubišová byla absolutně nejpopulárnější zpěvačkou. Třetího Zlatého slavíka si však Marta Kubišová musela převzít téměř tajně v kanceláři hudebního nakladatelství Supraphon. V té době už nemohla vystupovat sólově, ale v rámci takzvaných Golden Kids, s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem. Konečnou tečkou byly zfalšované pornografické fotografie. Snažil se vůbec někdo odhalit, kdo tenkrát měl tuto pokleslou ideu, jak popularní zpěvačku zdiskreditovat? Jak ubohý byl tehdejší režim, když se cítil ohrožen umělkyní, která si zachovala rovnou páteř.
Zatímco různé hopsandy dováděly po jevištích normalizačního Československa , Marta Kubišová se musela stáhnout do soukromí. Následavalo několik osobních tragédií. V roce 1977 podepsala Marta Kubišová Chartu 77 a pronásledování režimem a StB se stále stupňovalo. Přesto paní Kubišová působila dva roky jako mluvči Charty – jiní tehdy v zájmu kariéry podepisovali různá prohlášení k podpoře režimu, aby se pak všichni sešli v Národním divadle a podepsali Antichartu.
Dovede si někdo z nás představit, co to znamená pro umělkyni, která měla tak nádherně nakročeno na kariéru, ztratit nejlepších dvacet let uměleckého života a být kompletně okraden o možnost komunikace s publikem?
Po dalších mnoha letech pronásledování, kdy Marta Kubišová statečně odolávala nátlakům režimu, konečne v listopadu 1989 stanula na balkóně Václavského náměstí, kde zazpívala davům jak Modlitbu pro Martu, tak hymnu.
Před několika lety jsme mohli vidět a občas i slyšet Martu Kubišovou ve Vídni, kde se nám snažila do špatného mikrofonu a za děsivé akustiky zazpívat na holém jevišti s malým stolkem, přes který byla přehozena vlajka. Přesne si vzpomínám, jak jsem se tenkrat styděla, když paní Kubišová prohlásila: „Nějak to tu spolu vydržíme…“
Když jsme se v Kontaktfóru rozhodli, že paní Kubišovou moc obdivujeme jako člověka i jako zpěvačku, a že bychom ji rádi pozvali do Vídne, určitě to v ní vyvolalo vzpomínku na ono představení. Přesto ale souhlasila, a tak jsme ji nakonec mohli uvítat a ukázat, že Vídeň ji má ráda, a že si jí váží.
Zatímco první část koncertu Marta Kubišová věnovala hlavně vzpomínkám na „první“ kariéru a potěšila nás písničkami našeho mládí – velká část publika s jejími písničkami spojuje čas prvních lásek – ve druhé části recitálu zpívala nenapodobitelným způsobem chansony, které pro ni stále píší přední skladatelé a jejichž texty se spíš podobají básním. Několik duetů zazpívala s Milanem Heinem, šéfem Divadla Ungelt, kde se svými recitály současně vystupuje. Nejsem hudební kritik, a proto nemohu psát o jejím temném timbre a typickém frázování, to bych mohla leda někde opsat.
Mohu zmínit vyznamenání, které za statečný občanský postoj paní Kubišovou ocenil 28. října 1995 prezident Václav Havel státním vyznamenáním „Medailí za zásluhy“ a že v říjnu 2002 převzala na Pražském hradě Svatováclavské vyznamenání.
My ve Vídni jsme mohli paní Kubišové připravit pouze srdečné přijetí a „standing ovations“ za nádherný večer s báječnou zpěvačkou a vzácným člověkem. Chapeau, paní Kubišová. Máme Vás moc rádi.
Napsala Zuzana Brejchová

Září 2011
MAGICKY VECER S LUDKEM MUNZAREM
Jiz v zari uvitalo divadlo v sale Komenskeho skoly slavneho herce Ludka Munzara. Vecer byl venovan vzpomince na velkeho basnika Frantiska Hrubina, se kterym Ludka Munzara pojilo hluboke pratelstvi.
Hrubina zna vetsina z nas urcite jeste z detstvi, jako autora cele rady knih pro deti. Nadherne ilustrovane od kongenialniho Jiriho Trnky patri Hrubinovy knihy jako Spalicek, Rikejte si se mnou, nebo Pohadka o Kvetusce k vybaveni snad kazde detske knihovnicky v Ceske republice. Mene zname je, ze Hrubin patril k zakladatelum stale popularniho casopisu pro male deti Materidouska. Hrubin byl ovsem hlavne autorem milostnych basni, prozy a divadelnich her. Prave v Narodnim divadle, kde Ludek Munzar byl nejmladsim hercem, se s tehdy jiz slavnym a o mnoho starsim basnikem a autorem hry Srpnova nedele, ve ktere hral mlady a nadejny herec jednu z hlavnich roli, seznamil. Sbirkami jako Motyli, cas, Muj zpev, Az do konce lasky, Cerna denice patri Hrubin k nejvetsim basnikum dvacateho stoleti. Hrubin psal ovsem i prozu, basen Romance pro kridlovku a proza Zlata reneta byly v sedesatych letech zfilmovany reziserem Otakarem Vavrou a patri k vrcholnym dilum sve doby.
Ve svych vzpominkach nam Ludek Munzar ovsem priblizil Hrubina jako vzacneho cloveka, citliveho a primeho. S Janou Hlavacovou, zivotni partnerkou, jezdil k Hrubinovym na chatu na Sazavsko. Hrubinova smrt v roce 1971 ve veku pouhych 61 let herce velmi zasahla. V te dobe patrili s Janou Hlavacovou k nejoblibenejsim hercum s celou radou roli na divadle, ve filmu i v televizi. To se ovsem zmenilo hned jak oba umelci odmitli podepsat Antichartu v roce 1977. Jako ostatni byli pozvani do Narodniho divadla, kde se tehdy sesla cela smetanka ceskolsovenskeho umeleckeho zivota. Jak sam Munzar v rozhovoru pro Lidove noviny uvadi, pred odchodem do divadla se rano oba na sebe podivali, a rozholdi se, ze tam proste nepujdou. A cekali co se bude dit. A od te doby uz tech roli bylo o neco mene, k velke perzekuci odmitnuti podpisu nevedlo. Rude pravo ovsem uverejnilo listinu podepsanych i s jejich jmenem. Teprve po roce 1989 se podarilo situaci vyjasnit. Politicke zmeny prinesly i ruzne zmeny v Narodnim divadle. Jak Munzar tak Hlavacova se z umeleckych duvodu nemohli s temito zmenami ztotoznit a tak v roce 1990 opustili Narodni divadlo. Jana Hlavacova pak prevzala mnoho roli v Divadle na Vinohradech, Ludek Munzar se uz ukazoval jen ve filmu a v televizi. V poslednich letech se uplne odmlcel. Az Robert Tamchyna prisel s napadem udelat pro Divadlo Viola vzpominkovy vecer na Frantiska Hrubina.
A tak jsme mohli umelce privitat i ve Vidni, spolecne s hudebnikem Emilem Viklickym, ktery vecer citlive doprovazel, a Robertem Tamchynou, ktery klade v prubehu povidani otazky..
Jak prvni tak druhou cast vecera Ludek Munzar zakoncil basnemi Frantiska Hrubina. Protoze sam Munzar k tematu “prednaseni” basni rika: „Nebudu recitovat, protoze jestli neco nesnásím, tak to je slovo recitovat, protoze verse se musejí jenom císt a nahlas. Nebo to musí byt dramaticky tvar“, jsem na rozpacich jak popsat neuveritelne silny zazitek, ktery vsem divakum prineslo „cteni“ Romance pro kridlovku a Cerne denice. Munzar ovsem necetl z knihy ale z pameti, a bez velkych gest, jenom on a jeho herecke umeni, uchvatil sal.
Jiste nemusim zduraznovat, ze divaci v nabitem sale podekovali vzacnemu hostu bourlivym potleskem a „standing ovations“.
Napsala Zuzana Brejchová

Březen 2012
JAK UVAŘIT ŽÁBU?
Vysvětlení zvláštního názvu představení podá v průběhu děje protagonistka Blažena Buřtorádová.
Když hodíte žábu do horké vody, vyskočí. Ale když ji dáte do vody studené, kterou pomalu ohříváte, tak ve vodě zůstane a nakonec ji uvaříte.
Stejně “uvařena” je i Blažena, žena kterou již od dětství pronásleduje nejen směšné jméno, ale i snaha se zalíbit a být oblíbená a milovaná. Za tuto snahu musí v životě tvrdě platit. Teď stojí před branou, kterou hlídá Nebeský soudce – Miroslav Etzler – a Blažena neví, zda za branou na ni čeká nebe nebo peklo.
Nebeský soudce má před sebou dokumentaci celého Blaženina života. Jakákoliv snaha něco vynechat nebo přikrášlit neprojde před jeho přísným zrakem. A tak se před námi odvíjí strhující životní příběh ženy, která celý život platí za snahu být milovaná. Jediný přítel, který jí nikdy neublížil, byl gay a brzo zemřel. Blažena doufá, že se s ním v nebi zase setká – byl to jediný muž v jejím životě, který ji měl opravdu rád. Zato z velké a jediné životní lásky se vyklube násilník a tyran. Miroslav Etzler se v průběhu děje proměňuje z „Nebeského soudce“ ve všechny ty muže, kteří se na osudu Blaženy podepsali a kterým se ona snažila zpříjemnit život i za cenu ponížení a fyzických i psychických ran.
Miroslav Etzler, známý a populární z filmu a z televize, exceluje ve všech rolích a věrohodně ztvárňuje typ sadistických chlapů, kterým Blažena podléhá. Jako Nebeský soudce je tvrdý a nesmlouvavý. Přesto ovsem pouze přihrává brilantní Vilmě Cibulkové, které role Blaženy byla autorem a režisérem Petrem Strnadem napsaná „na tělo“. Cibulková nese celé skvělé představení.
Tragický osud ženy, která se celý život i za velkých obětí snaží získat a udržet velkou lásku, někdy sklouzne do polohy tragikomické. Přesto se divákovi jaksi nechce smát. Sugestivní výkon Cibulkové nás přinutí vžít se do její postavy a trpět s ní. Jedenapůlhodinová přítomnost na jevišti bez chvilky oddechu vyžaduje od herce plné nasazení a neuvěřitelnou koncentraci. Vilmu Cibulkovou jsme ve Vídni už mohli uvítat jednou, ve hře Picasso. V roli Blaženy potvrdila, ze patří k předním českým charakterním herečkám jak ve filmu tak i v divadle a nabídla vídeňským divákům strhující výkon.

14. 11. 2007 – „Xantypa“
TAK TO MY ZASE PŘIJEDEM.
Těmito slovy se rozloučila 20. září herečka Iva Janžurová s nadšeným vídeňským publikem, které po představení divadelní hry PUDL A MAGNOLIE nešetřilo potleskem. České divadlo, kde se pravidelně scházejí všichni milovníci české kultury, bylo zcela přeplněno.
V hlavních rolích této groteskní komedie se vedle Ivy Janžurové představili Stanislav Remunda a dcera Sabina Remundová, která byla rovněž dramaturgyní hry. Hru uvedlo české Kontakt-Forum v divadelním sále české školy Komenský. Kontakt-Forum v čele s Mirkou Snášelovou zajišťuje pro vídeňské, česky rozumějící publikum skutečné skvosty současné divadelní tvorby. Pravidelně prezentuje nejlepší kusy, které se právě hrají v českých divadlech, a divadelní sál české školy je vždy plný. Letos tu již byla například Eliška Balzerová s divadelní hrou MŮJ BÁJEČNÝ ROZVOD; Divadlo Járy Cimrmana v čele s Janem Svěrákem je zde již po léta pravidelným hostem.
Napsala Natascha Kames

29. 05. 2010, „Vídeňské svobodné listy“
JAROSLAV DUŠEK A JEHO „ČTYŘI DOHODY“.
Mně milí diváci a příznivci Kontaktfóra! Takto se zdraví Toltéci. Vysvětlil nám to na pódiu divadla Komenského školy v představení připraveném Kontaktfórem Jaroslav Dušek.

Je už dobrou tradicí, že představení Kontaktfóra jsou hojně navštěvována. Tentokrát ovšem sál praskal ve švech, a přitom na jevišti stál jen jeden herec, doprovázený kytaristou a bubeníkem. Jenže tento člověk byl Jaroslav Dušek, hvězda českého filmu a divadla. Jeho divadelní verze knihy Dona Miguela Ruize „Čtyři dohody“, které se zabydlelo v Praze na jevišti klubu Lávka a je vždy beznadějně vyprodané na dva měsíce dopředu, má totiž ještě oproti populární knize ještě další dimenzi, jakýsi náboj, který diváky doslova vtáhne do hluboké moudrosti starých Toltéků. Nejdená se ovšem 
o pouhé vypočítávání toltéckých cností. Duškovo zpracování, okořeněné notnou dávkou humoru, nám připomene všechny ty nesmysly, které člověk občas vypustí, aniž by si jejich nesmyslnost uvědomil. Kdo z nás nikdy neřekl někomu mladšímu než my něco jako „Okamžitě se uklidni“ nebo „Vrať se, až budeš normální“? Dušek ovšem neupozorňuje pouze na nesmyslnost těchto výroků, ale uvádí je do souvislosti a dokáže, že po zasmání se člověk sám nad sebou zamyslí.
Představení bez přestávky je neseno grandiózním výkonem Jaroslava Duška. Všechno to, co čteme v knihách, učíme se na seminářích, sbíráme z novin a knih, všechno to Jaroslav Dušek naprosto skkvělým stylem lehkosti a humoru dokáže předat i lidem, kteří o esoterice možná slyší poprvé, a nebo se jí vyhýbali.
O jaké dohody se jedná?
Jenom pro informaci pro ty, kteří na představení neměli čas nebo už nedostali lístky, a abychom ve vás povzbudili zvědavost:
1. dohoda: Nehřešte slovem
2. dohoda: neberte si nic osobně
3. dohoda: Nevytvářejjte si žádné domněnky
4. dohoda: Dělej vše, jak umíš nejlépe! Ale ne lépe!
A nevytvářejte si domněnky, že by se vás to představení netýkalo. Každý v sále si do příjemné jarní noci odnesl nějaký impuls, a až příště zase řekne něco jako „Zmiz“, tak si určitě vzpomene na Toltéky a Jaroslava Duška.
V rozhovoru s Janem Jelínkem pro bulletin knihkupectví „Hledající“ Jaroslav Dušek říká: „Neumím nikomu poradit, co má dělat. Věřím, že každý to v hloubi duše ví sám. To jsme si jen zvykli zmatek v naší mysli považovat za normu, a tak věčně hledáme různé rady. Jak pěkně říká Ruiz – lidé pořád hledájí lásku, protože ji nevidí, lidé pořád hledají dobro, protože ho nevidí, lidé pořád hledají krásu, protože ji nevidí. Stačí to uvidět. Stačí přestat žít v rozděleném světě, ve světě, rozštěpeném naší nemocnou myslí.
Populární herec Jaroslav Dušek (1961) je žákem profesora Ivana Vyskočila. V roce 1980 založil divadlo Vizita, které existuje dodnes. Popularitu filmového herce mu přinesly hlavně dva snímky Jana Hřebejka – Pelíšky a Musíme si pomáhat. Byl zakladatelem a moderátorem Rádia Mama, pozdějšího Rádia Limonádový Joe. Moderuje různé kulturní akce jako Český lev, Kniha mého srdce apod. Od roku 2005 hraje stále před vyprodaným sálem představení „Čtyři dohody“.
Zásluhou kontaktu Mirky Snášelové se podařilo dostat toto veleúspěšné představení do Vídně, kde pokračovalo v tradici skvělých one wo/man show s hvězdami jako Eliškou Balzerovou, Bárou Hrzánovou nebo Simonou Stašovou. Pro všechny, kdo mají zájem o původní knihu Čtyři dohody, máme dobrou zprávu – Jaroslav Dušek ji nahrál na CD (celkem tři kusy), vydalo ji nakladatelství Timpanum, a stojí 349,- Kč. Informace najdete na internetu. Nejdná se ovšem o záznam představení.
Na závěr ještě jedna myšlenka Jaroslava Duška z výše uvedeného rozhovoru: „Jakmile upadneme do zapomnění a uvěříme v rozdělený svět, začneme vytvářet své ego. Ego je zvláštní dočasný soupeř duše. Svádí s ní neustálý boj. Chce ji vyřadit ze hry. Chce člověka pro sebe. A protože duše je velmi tichá, často ji ego přehluší. A člověk ji na čas může přestat slyšet. Přitom duše člověka ladí na celek, ego ho rozlaďuje.“
Pokud je vám líto, že jste představení propásli, Jaroslav Dušek s ním vystupuje dál. Někteří lidé na něj chodí totiž jako na terapii. Tento článek jsem napsala jak umím nejlépe. Ale ne lépe.
Napsala Zuzana Brejchová

Poděkování
Nevím, na koho se má nezávislý a nezasvěcený účastník akcí pořádaných Kontakt Fórem obrátit s veřejnou pochvalou a poděkováním, a tak ji pro jistotu adresuji na všechny mně známé instituce. Děkuji všem organizátorům, děkuji Kontakt Fóru za všechny akce uspořádané v roce 2006. Nebylo jich málo a zlatým podzimem pak byla vystoupení písničkáře Jarka Nohavici a divadla Járy Cimrmana.
Chtěla bych poděkovat nejen za sebe jako osobu, ale i za sebe, coby rodiče dospívajících dětí. Protože jestli k něčemu tato představení napomáhají, tak především k udržení kontaktu s českou soudobou kulturou. Pokud totiž rodiče chtějí udržet u dětí vyrůstajících v rakouském prostředí zájem o český jazyk, českou literaturu a dění v Čechách vůbec, tak jedním z důležitých momentů je ukázat jim českou kulturu, která je aktuální a která je osloví.
Myslím, že Kontakt Fórum při pohledu do hlediště musí mít radost, že mezi diváky vidí stále více nejen nových, ale i -náctiletých tváří. Je to důkaz toho, že slovo kontakt má tento spolek ve svém názvu právem.
Mám jen pocit, že jejich snaha o zachování a prohlubování kontaktu se soudobou českou kulturou nemá širší podporu v ostatních spolcích pečujících o rozvoj českého povědomí v Rakousku. Pak by se třeba mohly spojit síly a prostředky na uspořádání koncepčnějších projektů prezentace české kulturní scény, které by nemusely být tolik závislé na míře populárnosti jednotlivých protagonistů mezi Čechy žijícími v Rakousku, a my bychom měli šanci seznámit se s novými zatím nám ne tolik známými soubory a trendy v české kultuře.
Děkuji a těším se spolu se všemi věrnými a nadšenými diváky na kulturní překvapení v roce 2007.
Kateřina Lamačová
Vyšlo ve Vídeňských svobodných listech č. 49-52 2006

Zuzana Brejchová vyznamenána Veronikou
Dne 8. 3. byla u příležitosti Mezinárodního dne žen jmenována Zuzana Brejchová – předsedkyně Kontakt-Fóra – Ženou roku 2007. Vyznamenání – Veroniku – jí slavnostně předal starosta 15. Vídeňského okresu pan Walter Braun. Ve své laudatio vyzdvihla výtvarná umělkyně Romana Hagyo kulturně-politickou činnost Zuzany Brejchové, zejména její zásluhy o zřízení sociálního pojištění pro umělce, a další aktivity v rámci Evropské rady umělců (European Council of Artists), střešní organizace rakouských filmařů (Dachverband der österreichischen Filmschaffenden) a Kulturní rady Rakouska (Kulturrat Österreich), kde je Zuzana Brejchová místopředsedkyní.

Důležité místo v umělecké biografii Zuzany Brejchové zaujímá ale její dokumentární film Romane Apsa – Cikánské slzy, který byl úspěšně promítán na mnoha mezinárodních festivalech a byl oceněn na festivalu Viennale. Film popisuje boj o přežití jednoho romského rodinného klanu v osadě Žehra na východě Slovenska v průběhu jednoho roku.
Gratulujeme! Kontakt-Fórum.

Srpen 2009, Xantypa
PETROLEJOVÉ LAMPY
Jaroslav Havlíček je jedním z nejlepších českých psychologických románů. Tato práce byla nejprve uvedena do povědomí ve slavné filmové adaptaci režiséra Juraje Herze s Ivou Janžurovou a Petrem Čepekem.
Po představení režiséra Juraje Herze „Theatre Na Jezerce“ se po 35 letech vrátil do práce Jaroslava Havlíčka. Představení Barbory ​​Hrzánové zaujalo od začátku publikum. V této hlavní roli, herečka získá jedinečnou příležitost, jak vytáhnout všechny zastávky jejího umění. Umírající manžel, vylíčený radek holubem, je také její partner v reálném životě. V další významné roli jsme viděli Jan Hrušínský.
Prezentace myšlenky, ve které se jedná o 25 osob, není organizační ani finančně neobvyklé. Kontaktní fórum ve Vídni je opět skvěle úspěšné.
Napsala Natascha Kames

Duben 2009, „Xantypa“
TEREMÍN VE VÍDEŇ
Začátkem prosince vyrazili vídeňští Češi a všichni čeští mluvící přátelé české kultury k představení divadla Dejvice TEREMIN. Hra o podivném ruském vynálezci bezkontaktního hudebního nástroje získala dlouhotrvající ovace.
Scénář je založen na pravém osudu ruského vědce, ale také na tajném spy tereminovi, člověku, o kterém Robert Moog řekl, že by nikdy nebyl schopen postavit jeho syntezátor bez něj.
Děj se odehrává v Americe, theremin přichází v roce 1927 tam být nástrojem prezentovat krátký a jako ruský špion zůstal až do roku 1938. Po uplynutí doby velkého úspěchu prvního elektronického koncertu na světě, následovaný krachu na burze v roce 1929, dramatické havárie , Zklamání přichází, když se Teremin dozví, že jeho otec, pro koho to všechno udělal, zemřel před dvěma lety.
Příběh se odehrává v první polovině minulého století, je to obraz tragických zkušeností obyvatel komunismu a politického systému, který donedávna ovlivňoval život nás všech.
Účinkující: Ivan Trojan, David Novotný, Zuzana Stivínová, Klára Melíšková, Eliška Boušková, Režie: Petr Zelenka
Napsala Natascha Kames

Květen 2009, Xantypa
SHIRLEY VALENTINE VE VÍDEŇ.
Po úspěšné sezoně v roce 2008 klub KONTAKT-FORUM vytáhl z rukávu další eso. Již po dvacáté šedesáté vystupovala Simona Stasová ve vynikající komedii SHIRLEY VALENTINE – tentokrát ve Vídni.
Skvěle napsaná monodrama je dílem britského autora Willyho Russela a Stasovy nejen Shuriho, ale i všech ostatních postav v dané podobě. Nadšený diváci ji odměnili dlouhotrvajícími ovacemi. Produkce režiséra Zdeňka Kaloc nebude dlouho zapomenuta.
Napsala Natascha Kames

Navštivte naši Galerii

Galerie

Zde najdete fotografie z našich akcí.
© Kontaktforum 2018
webdesign: grafikraum, wien
Podporováno z prostředků na podporu menšin.